X

       Jsme v Itálii. Je určitě kolem roku 1929, možná květen. Voní to jako květen. Mladý muž jménem Attilio Calimani právě zkouší svůj nejnovější vynález, kovové síto na tyčce ve skleněné kádince. Attilio je designér. Kádinku naplní kávou a horkou vodou, nechá pár minut vařit, potom jedním rychlým pohybem zatlačí filtr dolů až na dno a černou tekutinu nalije do šálku. Možná je to pro jeho milenku. Ona se pravděpodobně usmívá. Je ráda jeho múzou. Chuť je plná a zemitá a ona ji miluje. Myslí si, že by si to měl patentovat. Nemá tušení, že se to po celém světě proslaví jako – paradoxně – French press.

       Amalii Augustě Melittě Bentz je 35 a všechno, co chce, je šálek kávy bez rozruchu. Nechce sedlinu ve svém nápoji a nechce strávit celý den čištěním lněných sáčků, používaných většinou jako filtry. Vášeň pro nápoj a dost volného času (je matkou v domácnosti) jí jednoho dne vnuknou nápad děrovat mosazný hrnec hřebíkem a vystřihnout filtr ze savého papíru. Její syn Willi to nepromešká. Lidé zkoušejí kávu, je čistá a ne tak hořká. Rozhoduje se založit vlastní podnik. Je rok 1908, několik válek samozřejmě zastaví v nejbližší době výrobu, ale ona nikdy nepřestává. Dá svým dělníkům delší dovolenou než kdokoli jiný a založí pro ně sociální fond. Její jméno, Melitta, je názvem metody přípravy kávy do dnešních dnů. Dnes můžeme použít jiné materiály, ale pořád je to filtr v kornoutu nad šálkem, s vodou pomalu tekoucí nad šálkem skrz sedlinu a do šálku. Jen jiný název, překapávání, je nyní v módě.

       Dr. Peter Schlumbohm, německý chemik, který se v raných 30. letech odstěhoval do USA, to neudělal správně na první pokus. První kávovar, který si patentoval v roce 1939, měl mnohostranné použití a byl ve skutečnosti poměrně složitým zařízením pro filtrování, vyrobeným z laboratorní nálevky a Erlenmeyerovy baňky, podstatně ovšem upravených. Je o dva roky později a on vyřešil, jak udělat něco jednoduchého a krásného, něco co může spojit kvalitu vyráběného nápoje s estetikou. Skleněnou karafu s vlastním extrasilným filtrem. Příprava kávy, nejprve „vykvetlé“ s trochou vody a poté dolité do správného množství, zabere pár minut. Nápoj stojí za to, je čistý a chuťově plný. A co ta estetika? S vařičem zvaným Chemex jsou stále ve velké úctě součástí stálé expozice Smithsonian Muzea moderního umění v New Yorku, stejně jako v několika muzeích skla po celém světě. Schlumbohmův recept na dobrý design? „Odstraňte vše, co je špatné, a co zůstane, je to dobré.“

       A co 21. století? Posuňme se do roku 2005. Zde je Alan Adler, učitel na Stanfordově univerzitě a vynálezce létajícího kruhu Aerobie. Je držitelem 40 patentů v USA a dalších 40 různě po světě. Do doby před jedním rokem pro svou kávu používal papírové filtry ve džbánku. Vždycky ji měl rád bohatou, ale ne hořkou. To však trvalo příliš dlouho, tak si pomyslel, že s tím něco udělá. A o rok později je to tady. Dokončil svůj design, pouze dva válce a mikrofiltr. Přidá vodu do kávy v trubici, trochu studenější, než by měla být, trochu to promíchá, a přepresuje do šálku. Je nadšený z výsledku. Bohatá, hebká, nejčistší, jakou kdy pil. Do 30 sekund. Čas na nový patent. Bude ho nazývat AeroPress.

       Člověk a káva, naše společná historie je na 1200letém mezníku. Vyzkoušeli jsme toho tolik, tolik jsme se toho naučili, že by byla hanba to ignorovat. Určitě jsou i jiné cesty, možná i lepší. Pro tuto chvíli začneme s těmito čtyřmi, těmi zrozenými z lásky a zvědavosti. Není tohle klíč k dlouhotrvajícímu vztahu? Láska a zvědavost. French press, překapávání, Chemex, AeroPress. Denně podávané v Brewcoff baru.